Webové stránky obce Chudoslavice

Správou zkonfiskovanjého majetku (statky Ploskovice, Býčkovice a Soběnice, tvrze s vesnicemi téhož jména a vsi Maškovice, Myštice, Chudoslavice, Držovice, Vinné, Týniště. Soběnice, Starý a Nový Mlýnec, Býčkovice, Horní a Dolní Nezly, Kotelice, Mladá a Dolní Řepčice) byl pověřen president dvorské rady válečné, Jindřich Šlik z Pasunu, do jehož majetku pak přešly v roce 1637 jako náhrada za vojenské služby císaři poskytnuté. Po jeho smrti se majetku ujímá jeho dcera Sidónie, provdaná za Otu, hraběte z Waldrurgu, Friedbergz a Treuchburgu, jehož statky ležely vesměs v Sasku. Již roku 1663 však Sidónie prodala Ploskovické panství vévodovi sasko-lauenburskému Juliu Jidřichovi. Po vymření mužských potomků rodu sasko-lauenburského, získal sňatkem s dcerou Juliuse Františka, Annou Marií Františkou (již vdovou po zesnulém Filipu Vilímu z Nieburgu), celý komplex panství v Čechách vévoda toskánský Gian Gaston, poslední ze slavného rodu Medici. Manželství však moc šťastné nebylo a vévoda z dodnes nejasných příčin od manželky prchl zpět do Toskánska (jedna z pověstí tvrdí, že se vévoda zapletl s krásnou dcerou mlynáře z Olšinek (Olšinský vodopád) a dokonce s ní měl i potomka, což když to Anna zjistila, nechala mladičkou mlynářku zlikvidovat, čímž zapříčinila vévodův útěk domů do Toskánka i s potomkem, další z pověstí zas popisuje odchod z důvodu neschopnosti početí potomka). Za Anny Marie byl v Ploskovicích vystavěn vedle staré tvrze barokní zámek. Po její smrti panství i se zámkem několikrát změnilo majitele v rámci dědických řízení až v roce 1770 připadla bavorskému kurfiřtu Maxmiliánovi Josefovi III z rodu Wittelsbachů a po jeho smrti pak Maxmiliánu Josefu IV. Zweibrückenskému. Když pak za Napoleonských válek získalo Bavorsko suverenitu a Rakousku mu učinilo územní ústupky, Bavorsko postoupilo na oplátku všechny české statky rodu Wittelsbachů arciknížeti Ferdinandovi, pozdějšímu velkovévodovi Toskánskému. Kolem roku 1815 byl zbořen starý zámek, který nahradil klasicistní dům pro patronátní a hospodářské úředníky panství Ploskovicko-Zahořanského-Svádovského. V roce 1824 přešlo panství na velkovévodu toskánského Leopolda II, který jen vlastnil až do roku 1847. Po té byly Myštice jako část Chudoslavic (Kutteslawitz-Michzen / Chudoslavice-Myštice) samostatnou obcí v okresu Litoměřice a to až do roku 1980, kdy se staly částí sousedních Ploskovic. Od roku 1992 jsou částí obce Chudoslavice.

Díky své chráněné poloze v úrodné Třebušínské kotlině, od západu chráněné uskupením "Dlouhého vrchu / Lange Berge" a od jihu pak "Liščínem / Goldbergem" se zde odjakživa dobře dařilo hlavně ovocnářství a zemědělství. V minulosti zde například byly i chmelnice a aleje vlašských ořechů. V roce 1830 se zbylo evidováno 141 obyvatel ve 26 domech, v roce 1870 zde žilo ve stejném počtu domů 146 obyvatel. Údaje z roku 1910 udávají 132 obyvatel a to pouze německé národnosti. Starostou (společný i pro Chudoslavice) v tomto roce zde byl pan Karl Hautke. I nadále zde fungoval Ploskovický velkostatek. V obci působil spolek dobrovolných hasičů. Po skončení druhé světové války bylo zdejší obyvatelstvo v podstatě kompletně odsunuto v několika vlnách transportů do tzv. sovětské okupační zóny. Tedy těch, kteří se rozhodli sami utéci hned na počátku května 1945. U nuceně odsunutých se jak jednalo celkem o více jak sto lidí (převážně starých žen a mužů a dětí), pouze dva lidé byli odsunuti do americké okupační zóny. Transporty probíhaly postupně s ohledem na to, aby přišla celá zdejší ovocnářská a zemědělská úroda v niveč, protože by ji neměl kdo sklízet a navíc aby se oblast nestala téměř liduprázdnou (než se najdou vhodní zájemci o dosídlení) a to v termínech 10.7.1945, 21.8.1946, 10.9.1946, 5. a 13.10.1946. Na svahu při východním okraji osady nad levým břehem Ploskovického potoka se rozrostla zahrádkářská osada s chatkami. V roce 1990 zde žilo necelých třicet obyvatel, v roce 2011 už zde trvale žilo 40 obyvatel. Obytné a hospodářské stavby v napůl vylidněné obci začaly postupně chátrat a během období socialismu jich mnoho zchátralo či bylo přestavěno, zmizely i sušárny ovoce. Zbořena byla i empírová kaplička na návsi. Ač byly některé hospodářské budovy v obci po roce 2000 zbořeny, do dnešních dnů se zachovalo mnoho architektonicky zajímavých objektů. V severozápadní části přibyla v 80. letech minulého století chatová kolonie. V okolí se stále dobře daří ovocnářství, i když ne v takové míře jako kdysi. V současné době je obec po dopravní stránce obsluhována pravidelnou linkou DÚK 623. V obci nefunguje žádná prodejna ani hospůdka hospůdka.