Tradičně ovocnářská ves Třebušínsko-Ploskovické kotliny, resp. širokého úvalu mezi "Dlouhým vrchem / Langer Berge" a "Sedlem / Geltschberg" v nadmořské výšce cca 243 m, obklopená rozlehlými sady, v minulosti i chmelnicemi. První písemná zmínky pochází z přelomu 13. a 14., století. Tehdy byla obec patřila z části litoměřické kapitule a z části zřejmě litoměřickému rodáku, proboštovi Janu Žákovi. Písemná zmínka zaznamenala smlouvu mezi litoměřickou kapitulou a poddaným Juřatou o prodeji dvoru v Těchobuzicích s lukami, zahradou a poli. Zřejmě v roce 1510 byla část Těchobuzic (původně v majetku Jana Žáka), patřící už k Ploskovickému panství, navrácena do majetku litoměřické kapituly. V roce 1559 se Těchobuzice při dělení litoměřické kapituly na proboštskou, děkanskou a kanovnickou, objevují mezi nově získanými majetky děkanské prebendy. V té době byla zřejmě druhá (větší) část Těchobuzic v rukou ploskovických pánů. V druhé půlce 16. století se objevuje zmínka o louce těchobuzického hospodáře Matouše a jeho louce, kterou zaplavoval rybník zřízený rytířem Oldřichem Dubanským, královského podkomořího a majitele Ploskovického panství. Na počátku 50. let 17. století byl hospodářem v jedné části vsi Jakub Jánský, druhá větší část obce patřila k panství ploskovickému. Dědicům Jánského, synům Heinrichovi a Wenzelovi a posléze jejich rodu, patřil statek i přes celé 18. století. V 70. letech 18. století měly Těchobuzice 16 domovních čísel, z nichž tři patřily děkanskému statku "Starý Týn" (u Úštěka) a 13 domů  se 70 obyvateli a mlýnem pak patilo k ploskovickému panství. Písemnosti uvádějí, že tou dobou se zde pěstovalo hlavně obilí, chmel a len. Větší rozvoj obce přichází až se zrušením roboty v roce 1848 a zároveň se postupně v tomto století z obce stávalo centrum ovocnářství / sadařství, se zaměřením na jabloně. Dokonce zde byla i malá cihelna neboť se zdejší hlína hodila k výrobě cihel. V letech 1850 - 1860 vybudovala na vlastní náklady 3,5 km silnic se třemi mostky a roku 1866 vystavěla obecní dům.

                                                                                                     

Dochovalo se zde několik lidových staveb a to jak dřevěných, srubových, často s řezanými štíty a pavlačemi, tak i několik zděných domů v empírovém stylu z 19. století. Zřejmě nejstarším jádrem obce je řada velkých usedlostí na severní straně silnice vedoucí do Chudoslavic a skupina tří velkých usedlostí na západním konci. Domkářská zástavba vznikala u Těchobuzického potoka, protékajícího na jižním okraji obce a později i na jižní straně silnice do Chudoslavic a na východě obce. Zdejší dochované domy tvoří hodnotný soubor lidové architektury, patřící k nejvýznamnějším v širokém okolí. Pozdně klasicistní dům čp.1 byl postaven v roce 1851, vedle něj stojí patrová chalupa čp.16 z konce 18. století podstávkového typu, s roubenou světnicí v jinak zděném přízemí a celým roubeným patrem, který na straně do dvora pavlač s krásně vyřezávanými sloupky. Hned vedlejší patrová zděná chalupa je původně hospodářským stavením, upraveným k bydlení v roce 1922. V jejím sousedství stojí s čp.15 velký patrový dům v pozdně klasicistním slohu z roku 1854 s členěnými pilastry a keramickými panely pod okny v průčelí domu. Citlivě zrekonstruovaný dům bývalé usedlosti hned vedle, s čp.12, je z památkového hlediska velmi ceněnou památkou lidové architektury. Jedná se mohutný zděný dům s roubenou světnicí v patře se štítem v podobě trojetážové lomenice s vyřezávanou balustrádou namísto krycích lišt. Zadní část domu je rozšířená a upoutá oko třemi oblouky arkádové podsíně. Dům čp.8 na západním okraji ulicovité návsi je mohutná stavba postklasicistní až eklektická stavba zřejmě z poloviny 19. století. Průčelí má opět členěné pilastry a pod okny keramické zdobné panely. Vedlejší dům čp.19 byl vystavěn v roce 1853. Některá stavení už byla zmodernizována. Dochovaly se však velké hospodářské stavby v podobě stodol. Obec je poznamenána zanedbanou údržbou nemovitostí v druhé polovině 20. století v kombinaci s nekulturními přestavbami a úpravami domů. I přesto byla dokonce navržena k prohlášení za "vesnickou památkovou zónu", k čemuž ale nedošlo.

Až do roku 1950 byly Těchobuzice samostatnou obcí, poté se staly součástí obce Ploskovice, jíž jsou dodnes.

                                                                                                                  

Těchobuzice na wikipedii

Historické foto Těchobuzic

Těchobuzice – foto – rajce.net

Záznamy z roku 1914 udávaly o Těchobuzicích následující informace:
Celkem 134 obyvatel 134 ve 20 domech. Pošta a telegraf v sousedních Ploskovicích, - fara a škola v Býčkovicích - stanice železniční dráhy Ploskovice - Býčkovice. Daně: Obecní poplatky 25 % - Školní poplatky 12 %. Obecní majetek: Pole. Obecní dluhy: Žádné. Obecní rada: Starosta Josef Gärtner, Radní: Borde Wenzel a Borde Josef. Členové výboru: Stiebitz Julius, Borke Josef, Pohl Josef - Redlich Josef a Süssemilch Josef. Dále se v obci nacházelo několik farmářů, městský písař Hodeck Franz, pekař Lösel Franz, obchodník s lahvovým pivem Redlich Josef, podkovář Bendel Josef, švec: Strohschneider Josef, tesař Turke Karl, hostinská Linke Marie a obchod se smíšeným zbožím patřící Marie Lösel.

V roce 1920 zde v 21 domech žilo 127 obyvatel (z toho 15 čechů), v roce 1930 pak v 21 domech žilo 136 obyvatel (z toho 8 čechů). V roce 1950 zde žilo ve stejném počtu domů celkem 92 obyvatel. 

Památkově chráněný dům čp.3

Památkově chráněný dům čp. 16

Česká Kalifornie aneb pěstování ovoce na Ploskovicku (01-2022)

Šlechtitelská stanice Těchobuzice

Oskeruše u Těchobuzic - chráněný památný strom ČR

Těchobuzický mlýn

V roce 1947 ....Od roku 1948 působilo v Těchobuzicích "Severočeské družstvo školkařů" a v roce 1954 zde byla založena Šlechtitelská stanice Těchobuzice, která postupně spadala pod různé vlastníky. Věnovala se šlechtění nových odrůd jabloní i výzkumu ovoce (peckovin) po stránce zdravotní a rozmnožovací. Ke těchobuzické stanici patřil od sedmdesátých let minulého století i tzv. "Izolát Jeleč", což bylo několik zahrad schovaných uprostřed lesů na východním úpatí Mlýnského vrchu v nadmořské výšce kolem 400 m, které měly snižovat riziko výskytu chorob. Až do roku 2005 bylo díky stanici zaregistrováno 22 druhů nových odrůd jabloní a 31 nových odrůd hrušní. Po roce 1989 se stanice přesunula do Litoměřic.