WOLLKENBRUNN -
VARTA -
LOUPEŽNICKÁ
JESKYNĚ -
OBLIČEJE
V LOMU -
ČERNIČKY
Toulat se volnou krajinou je pro
mnohé velice příjemným fenoménem. Verneřické středohoří nabízí na
rozdíl od svého sourozence Milešovského středohoří, toulání se po
mnohdy bezejmenných kopcích bez nebo jen s omezenými výhledy,
oddělených od sebe hlubokými stržemi mnohdy s divokými potoky,
zaniklými mlýny, procházky po pastvinách na úbočích mohutných
hřebenů, dobrodružství i tajemno v prostorách zaniklých obcí, mnoho
starých a nepřístupných důlních děl, mnoho dávno zaniklých vyhlídek,
rozhleden či turistických chat a podobně. A na jednu takovou kratší
procházku do oblasti Malečovska a Velkobřezenska Vás dnes zavedeme
;-)
Naše procházka začíná u odbočky na Budov na silnici mezi obcemi
Březí a Olešnice. Ve směru na prvně zmiňovanou obec (mimochodem
hodně zapadlou a hodně hezkou, která ve svém katastru ukrývá i
mimořádně krásný "Budovský vodopád", kam můžete vyrazit po
návratu z procházky, kdybyste neměli dost), je hned za křižovatkou malý
plácek na okraji louky, kde se dá víceméně bezpečně zaparkovat. Není
to samozřejmě úplně "košer", zvlášť s ohledem na CHKO, ale pořád
lepší než blokovat autem lesní cesty, které jsou permanentně
využívány lesníky a jejich technikou. Z tohoto místa se vydáme
směrem na Olešnici a už po necelých dvě stě metrech na konci
"svodidel" odbočíme na louku. Přímo proti nám se tyčí jeden z mnoha
dle map bezejmenných kopců, pro který ale díky starým mapám
pojmenování máme. Tento protáhlý vrch porostlý lesem má starý
německý název "Wolkenbrunn" nebo také "Steinfeld" a my se vydáme přímo na jeho vrchol, na jehož západním
úbočí u silnice býval kdysi kamenolom. Není to proto, že by z něho
byl nějaký oslnivý výhled, ale proto. abychom si uvědomili jak na na středohořskou přírodu působí dva ne zrovna příjemné faktory. Tím
prvním je přemnožení divočáků, které je patrné zejména těsně pod
vrcholem, kde je zem rozrytá tak, že je dost těžké se na protáhlý
vrcholek (cca 40 metrové převýšení z louky) vůbec vyhrabat. Občasné
průtrže mračen pak poničenému svahu též nepřidají a lze zde tedy
pozorovat i dost velkou erozi půdy. Druhým faktorem je pak sucho.
Již zmíněné slejváky (na rozdíl od dlouhodobějších dešťů) odplavují
směrem dolů živiny a obnažují kořeny stromů a dlouhodobé sucho pak
zem vysušuje natolik, že až budete na vrcholu, překvapí Vás, kolik
stromů je již po "smrti". Samotný vrcholek je asi padesát metrů
dlouhý úzký hřeben s dílčími výhledy na Olešnici a část krajské
metropole.
Jakmile sejdeme z Wolkenbrunnu dáme se vlevo podél jeho úpatí po
louce a jakmile dojdeme opět k lesu, dáme se mírně vpravo a
sestupujeme z kopce přímo do údolí Olešnického potoka. Už při
sestupu si všimneme nápadného kuželu vystupujícího přímo od údolí
potoka. Přímo na tomto kuželu se rozkládají zbytky zříceny hradu
Varta. Zatím sestoupíme dolů k potoku, kde můžeme se zchladit. Když
se rozhlédnete kolem sebe, resp. po stromech a porovnáte je s těmi,
které jsme jen před malou chvilkou viděli na Wollkenbrunnu. Podél
směru toku potoka obejdeme Vartu a vystoupáme na cestu, vedoucí sem
z Olešnice a pokračující dál do bývalé obce "Warta", dnes malé osady
"Varta" patřící pod Velké Březno. Tato cesta v těchto místech vede
mezi dvěma vrchy - po pravé straně Vartou, na kterou doporučujeme se
podívat (zbytky zdiva, příkopů a valů) a levé straně "Zámeckým
vrchem", kam se podíváme hned jak si prohlídneme zbytky hradu Varta.
Malou zajímavostí je, že k hradu Varta patřila ještě do roku 1770
všechna stavení na pravém břehu Olešnického potoku v blízké "Olešnici".
Znělcový zámecký vrch neoplývá závratnou nadmořskou výškou, ale
pokud projíždíte Olešnicí, vytváří docela slušnou dominantu nad
obcí. Určitě stojí za zmínku, že i tento vršek má více jmen. Na
současných mapách je označován jako "Zámecký vrch". Na jeho
vrchol nevede žádná značená ani viditelná cesta, což ale nevadí, zas
tak strmý výstup to není. Jeho vrchol je porostlý lesem a v podstatě
neskýtá žádný výhled. Ale jen tak pro nic za nic bychom se sem přeci
nešplhali ne? Jasně že tu je něco, kvůli čemu se sem cesta vyplatí
;-) Celý vrchol je vyhlášen od roku 2001 jako "Přírodní památka
Zámecký vrch", kde je předmětem ochrany populace letounů a mloka
skvrnitého a zároveň největší jeskyně v neovulkanitech v ČR -
"Loupežnická jeskyně", která vznikla posunem jednotlivých bloků
rozpukané horniny ve svahu vrchu. Jeskyně je sice nepřístupná
(opatřena mříží) a obývají jí netopýři, ale to nás jistě neodradí se
k ní nevypravit. Je opravdu dobře skrytá a nevede k ní žádná cesta,
takže nás čeká tak trošku dobrodružství. Jakmile vystoupáme na
vrchol, přesuneme se na jeho severní část a v místech, kde začíná
svah klesat hledáme utajený "orientační bod", kterým se obyčejný
kameninový květináč zavěšený na stromě dnem vzhůru. Jakmile jej
spatříme, jsme u cíle - jen kousek pod ním je vchod do jeskyně.
Od jeskyně se vydáme jihovýchodním směrem do míst, kde jsme při
cestě viděli "prosvítat" louku. Dojdeme k ní a podle orientačního
bodu, kterým je v našem případě vedení vysokého napětí se vydáme
vpravo. Asi po sto metrech (zhruba na úrovni stožáru VN) můžeme
znovu zabrousit do lesa, tentokrát na úpatí "Liščího pahorku - 300m,
kde se ukrývá v malé starém pískovcovém lomu ukrývají "tajemné
obličeje" vyryté v pískovci. (vyznačenou cestu najdete na našich
fotografiích). Podél drátů vysokého napětí dojdeme až na zpevněnou
cestu vedoucí do osady Varta, kterou máme přímo před sebou. Neminou
nás nádherné výhledy do okolí, které nás určitě na chvilku zastaví.
Po cestě se dáme vlevo a dojdeme až k turistickému rozcestníku
"Varta", odkud se dáme mírným stoupáním po cestě vlevo směrem na
Březí. Po louce to tentokráte nejde, málokdo by si dobrovolně nechal
"upravit" rozkrok výbojem 3000-10000 V ;-) Touto cestou jsme
procházeli naposledy docela nedávno a tak je docela možné, že v
ohradě zahlédnete zvířata, na která nejste u nás zvyklí - fakt
člověk chvíli opravdu civí, než zjistí že kousek od něho přežvykuje
trávu opravdu lama a to o kus dál je opravdu velbloud ;-) Docela
příjemné zpestření cesty.
Tak a teď budeme chvilku počítat. Jednu Vartu jsme dnes poznali jako
zbytky hradu, druhou Vartu pak jako horskou osadu a pokud nekoukáme
jen pod nohy na cestu, koukáme i na kopec nad pastvinou po pravé
straně cesty, který se také jmenuje Varta. Po žluté značce dojdeme
až k němu a chvíli půjdeme po jeho východní straně až do míst, kde
se žlutá značka začne od lesa odklánět vlevo. Přesně v těchto
místech zahýbá jedna ze tří cest ostře vpravo do lesa a druhá vpravo
pak les kopíruje. Tak přesně tou se dáme dál. Prvních dvěstě metrů a
už jsme v lese a v rokli po pravé straně se k nám přidává Olešnický
potok. Rokle je v starých průvodcích označována jako "Černá rokle". Lesní cesta tudy obchází znělcový vrch Varta (380 m) od jihu
k západu. Údolí a protější stráň, zarostlé bujnou vegetací a
vzrostlým lesem, vypadalo před 70-ti léty úplně jinak. Byla zde malá
vodní nádrž, zahrádky a ovocné sady. Dokonce i na vrcholu jinak
zalesněného přilehlého kopce Varta, se nacházel ovocný sad o
rozměrech 200 x 300 metrů. Dnes už je ale zcela pohlcen okolním
lesem. Tomu co už je dávno historií pochopíte ihned co Vám oznámíme,
že právě teď vcházíte na území již zaniklé malé obce Černičky.
Necelý kilometr potom, co jsme opustili žlutou značku se k nám
zprava z kopce připojí další cesta a jen malý kousek za ní se ve
stráni po naší levé straně objeví rozvaliny starého mlýna. To už
vcházíme do zaniklé obce "Černičky", která v době než byla postupně
po roce 1945 vysídlena čítala přibližně 5 - 6 usedlostí, z nichž
poslední byla prý hájovna, obývaná ještě v roce 1952. Všechny
zaniklé domy zde byly soustředěny kolem toku potoka, v jednom místě
je vidět slušně zachovalá kamenná navigace. Jakmile dojdeme na konec
malé vísky jejíž název byl v němčině "Tschernischken", cesta se
odpojí od toku a začne stoupat vlevo kolem zbytků posledního domu.
Pomalu po ní vystoupáme až na malou loučku, kde už po levé straně za
keři prosvítají silniční svodidla. Asi po padesáti metrech se cesta
napojuje na silnici mezi Březím a Olešnicí přesně v místech, kde jsme
nechali zaparkované auto .....
POSLEDNÍ AKTUALIZACE
24.11..2022